Mám pro vás malý literární úkol

13. ledna 2011 v 19:09 | Darling |  z hlavy mé
Elfrieda a Jakýkoli muž /jméno a postavení si vymyslete/ jsou dva prostí lidé. Ke každému jsem napsala slovesa, která mě náhodou napadla. Vaším úkolem je sepsat příběh o Elfriedě a Jakémkoli muži. Podmínkou je, aby slovesa u Elfriedy šly po sobě tak, jak jsou napsaná. Mezi ně si můžete samozřejmě přidávat i svá vlastní slovesa, abych vám to ulehčila. U Jakéhokoli muže si můžete slovesa libovolně přehazovat. Další podmínkou je užití podstatných jmen napsaných níže:


Elfrieda: jedla, pila, malovala, obula, vzala, vyšla, zavřela, zamkla, jela, vešla, mračila, houpala, cupitala, otevřela, napsala, umyla, vyhodila, uhodila, zamávala, usmála, vytáhla, zmačkala, shodila, chodila, spadla, zavřela, smála.

Jakýkoli muž: pozdravil, chytil, mrkl, četl, nesměl, utopil, odešel.

Podstatná jména: dopis, kýbl, lžička, cigareta, slovník cizích slov

Můžete psát jak do komentářů k tomuto článku, nebo na svůj blog. Přeju úspěšné a originální tvoření :)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Joanna Joanna | Web | 14. ledna 2011 v 21:41 | Reagovat

Už píšu :P Ještě nevím, kdy to budu mít.
Jen se chci zeptat: za slovem usmála je slovo vytála?

2 Darling Darling | Web | 14. ledna 2011 v 21:51 | Reagovat

[1]: Jejda, překlep. Je tam vytáhla :-)

3 Joanna Joanna | Web | 14. ledna 2011 v 21:58 | Reagovat

A může tam být ještě jedna osoba? :D

4 Darling Darling | Web | 15. ledna 2011 v 12:40 | Reagovat

[3]: Já myslim, že může :-)

5 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 15. ledna 2011 v 14:07 | Reagovat

Kdekdo by řekl, že Elfrieda jedla jako nespořádaná dívka. Přesněji řečeno – jako čuně. Když si totiž v nejmenovaném fastfoodovém řetězci koupila kýbl toho nejlepšího, co měli (rozuměj „Kentuckého, týraného kuřete a jeho křidýlek“) - byla to pohroma. Všichni hosté si odsedali a zpoza svých rovných, přesně střižených klobouků na ní hleděli jako na něco... no prostě odporného! Mastnota všude kolem úst, a když pila chlazený nápoj; nepila brčkem, jako spořádaní občané – nikoliv. Musela do sebe všechno klopit. Když do sebe (naštěstí lžičkou) házela dezert, malovala si kolem úst hnědé tapisérie. Po lehké snídani se vrátila domů.
    Kdekdo by teď odhadoval BMI Elfriedy na maximu – nebylo tomu tak. Byla nespořádaná,  docela štíhlá dívka. Jenže její poněkud zvláštní způsob stravování znemožňoval seznámení s jakýmkoliv mužem – však, považte, kam sezve gentleman dámu? Na večeři. Ne na skleničku Whisky Santori, na tu se zvou páni a japonští byznysmeni... Když se obula, přestala na to myslet. Tak, teď už jenom vzala dopis, co jí ležel u dveří a... dopis? „Dopis?“ vrtalo jí hlavou, „Mě nechodí dopisy.“ Když vyšla ze dvěří, nedalo jí to a otevřela obálku. Nakonec se ale podívala na hodinky a  z posouzení situace vyplynulo, že je příliš pozdě na čtení zajímavých, strašně tajemných dopisů – obálku zavřela, myšlenku zvědavosti ve své hlavě zamkla stejně jako dveře od bytu a vydala se do práce.
    Kdekdo si myslí, že Elfrieda jela nějakým prostředkem. Nebo na kole (to by vysvětlilo její nízkotučnost). Není tomu tak – vešla do jejího oblíbeného parku. „Pěšky se to lépe táhne,“ pomyslila si. U jezírka se na ni mračila vrba. Tiše se houpala a Elfieda se houpala s ní a s hladinou, jemně unášená vírem stresu který pochopitelně následoval.
    „Kdekdo – opakuju ti kdekdo!“ řval brunátný Elfriedin šéf v odpověď na svou vlastní otázku „Kdo si o nás teď pomyslí něco špatnýho?“ Cupitala sem a tam; ani nemyslela na to, že by otevřelo dopis nebo dokonce napsala takovou upomínku do svého diáře, aby se jí netratila z hlavy. Její práce byla strašná. Jako ostatně každá jiná... „Ty ses ráno ani neumyla?!“ jemně naznačoval pan šéf. A tak tedy šla na dámské záchody a umyla si obličej. Smývala každou vrásku nějaké zloby, kterou pociťovala k panu Drevingerovi. Když vyhodila papírovou utěrku po osušení, uhodila se (tradičně) do bojleru. „A dost!“ zamávala Elfrieda stresu na rozloučenou svým rázným gestem. „Nenechám se sebou zametat!“
    Kdekdo uvažuje a doufá, že tím příběh končí. Není tomu tak. Když procházela chodbou, nestalo se nic zajímavého. Kolem ní se jen míhaly přesně mířené nadávky pana Drevingera, míjela vodní tank pro všechny žíznivé byrokraty a pokračovala spěšnou chůzí až na ulici... kde si vzpomněla na dopis. „Nechala sem ho v kanceláři – zatracená práce (doslova)!“ Když se vracela, narazila do nějakého muže. Spěšně se usmála, aby prominul, ale on pozdravil. „Dobrý den...“
    Kdekdo by po pohledu na něj uvažoval „Neznáme se?“. Elfrieda tak ani neuvažovala – ona jej znala. Ne odtud, z práce, odjinud, z fastfoodu... Chytil na chvíli její srdce a nehodlal ho pustit. Náhodné setkání, blyštivé poznání? „A... ahoj,“ odpověděla Elfrieda. „Já jsem Elfrieda.“ „Já jsem Bad, promiňte, že jsem do vás narazil... my bad,“ odpověděl. „Víte... nemohl bych vás pozvat na večeři? Jen vy a já a popřípadě strýček z KáeFCé, abych byl moderní, rozumíte...“, dodal. No to tedy rozumím, pomýšlela Elfrieda. To bude zase něco... Místo myšlenek ale mluví (naštěstí) mozek nebo ústa (jedno s druhým popravdě nejde dohromady): „Ji... jistě. A kdy?“ „Teď hned!“
    Kdekdo by očekával že 'teďhned' v povídce uniká záhy, rychle a bez zbytečných řádek navíc. A jinak tomu není ani u tohoto 'teďhned'. Připadala si jako cigareta – že si jí Mr. Bad pěkně vychutná, rychle šlukne sem a tam a ona ohoří – její koneček zpopelní a dopadne na tvrdou desku popelníku, odkud se zase pomalu bude škrábat – aby se vyškrával do odpadkového koše. „Ach jo,“ povzdechla si – omylem nahlas. „Děje se něco?“ řekl do zvuků páleného oleje pan Bad. Vypadal zkrátka fantasticky, přemýšlela nad ním skoro jako nad dobrotou jídla... ale ne, už zase! Nevydrží to, bude zase jíst nespořádaně a Bad se jí bude vyhýbat, či bude uhýbat peřd kousky trojobalu naproti němu letícími...
    Kdekdo by navázal konverzaci. Pan Bad byla ale podivný a vytáhl Slovník cizích slov a počal v něm listovat. Zachvíli jej zavřel. Elfrieda netušila, co si o tom má myslit – ale naštěstí nad ničím přemýšlet nemusela, jejich oběd/večeře byl právě hotov. Nesměle vytáhla jedno křidýlko... a pak se její nezřízená vášeň stejně projevila a ona zmačkala celý papírový kyblík, snažeje se něco nalézt na jeho šťavnatém dně. „Panebože!“ zaslechla mužský hlas. Ale nebyl to Bad, jakto? Byl to jen nějaký postarší muž zřejmě chovající slepice. Při pití shodila kelímek na zem a omlouvala se, ale Bad neustále pozoroval a občas prohodil nějakou zvláštní větu jako „Vskutku podivuhodné počasí...“. Představovala si, jak by s ním chodila při měsíčku v romantice parku. To by bylo lepší než pitomá večeře, která jí zase posere život a milostné vztahy na hodně dlouhou dobu... Ale určitě by spadla do jezera – byla si tou myšlenkou jistá! Nebo by se v něm utopil Bad. Jenže to by nesměl mít ten neodolatelný pohled a rty, které se jí tak líbily... a když jedl tak úžasně – jak by sám asi řekl „distingovaně“, protože tak chvíli hovořil o mužích v kravatách. Právě když zase nad něčím přemýšlela a padal do ní dezert (s další pohromou kolem), Bad podivně mrkl a odešel. Normálně... odešel.
    Kdekoho by to rozrušilo... Elfriedu ne. Ona byla prostě zvyklá. Chvíli držela slzy pod víčky a nakoneč se léta tréninku vyplatila – povedlo se. Mohla jít domů. Všechno v háji; práce v háji, mužskej v háji... všechno je... špatný. Pan Špatný není dost dobrý pro paní ele-velešpatnou nebo spíše naopak...
    Když pak šla domů, spadla jedna kapka, druhá... „No báječný,“ pomyslela si. Melancholický déšť ještě prohloubil zatnutí očních svalů. Teď se jí nechtělo brečet... V půl páté někdo zazvonil na dveře. „Zatraceně kdo to-“; „Tak hele, ty náno jedna! Podej si výpověď a opovaž se mě tam furt něco skladovat, to je, krucinál, moje kancelář!“ chrlil ze sebe šéf Drevinger jako na běžícím pásu. Hodil po ní kus papíru a nějakou knížku a pak se rychlostním klusem vzdálil po schodišti dolů a ven do deště, celý promáčený. Nechápala.
    Pak vzala do ruky papír a knížku.Byl navlhlý, ale dal se číst – stejně tak stránky Slovníku cizích slov.

Milá dívko,
neznám tvé jméno, jen práci; ale připadáš mi nesmírně... interesantní. Tvůj způsob, styl, to jak jíš... všechno to je interesantní a já se s tebou chci setkat. A jestli to udělám, pochopíš a řekneš mi. Já se stydím, ale jsi pro mě tak interesantní, že bych tě pozval i na procházku; jenže ten tvůj stravovací systém...

    Než dočetla, zalistovala slovníkem. „Intd... inteligence... interesantní. Zajímavé, zvláštní, jedinečné, imponující, zamilováníhodné...“ Zavřela jej. A smála se. Strašně se smála do bubnování kapek deště a svět byl zkrátka... interesantní.

6 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 15. ledna 2011 v 14:14 | Reagovat

Doufám, že tě nebudou bolet očka.
Snažilo jsem se...

Nazvalo jsem to "Fast Mood", ale to se jistě nehodí... :-D

7 Darling Darling | Web | 15. ledna 2011 v 17:44 | Reagovat

[6]: Povedené a interesantě napsané! Fast Mood se k tomu docela hodí :-D Chválím. Já bych takto dlouhý příběh možná ani nevymyslela :-)

8 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 15. ledna 2011 v 19:01 | Reagovat

[7]: To jsem rádo, že se líbilo. Děkuji ti za inspiraci! :-) :-)

9 Vysmátá Vysmátá | Web | 17. ledna 2011 v 17:10 | Reagovat

Je mi drahá Darling líto, jestli tě zabiju svým výplodem :)) A doufám že nevadí, že jsem některá slovesa poupravila například předponou :D

Elfrieda zrovna jedla svou oblíbenou zmrzlinu, když jí vyrušil Ernest, vycházející z vedlejší místnosti. Pozdravil ji docela lhostejně a usedl naproti ní. Elfrieda se napila a se zájmem vzhlédla. Ernest nic neříkal a jen se tak díval. Pak položil ruku na dopis ležící uprostřed stolu, netknutý podobně jako tikající bomba. ,,Od koho to je?" zeptal se Elfriedy. Ta jen zamyšleně lžičkou namalovala do rozteklé zmrzliny otazník. Ernest dopis otevřel a četl. Čím déle četl tím více krabatil čelo až nakonec rozčíleně dopis roztrhl. Elfrieda se mezitím obula do modrých balerínek, které ležely vedle dveří, vzala kabát z věšáku a vyšla ze dveří. Zavřela a zamkla, téměř jakoby zapomněla, že tam s ní byl. Jela pak na svém kole pryč, někam kde by se nikdy nedozvěděla, co v dopisu stálo. Objela tři bloky, až se dostala k parku. Bylo kolem šesté hodiny, slunce pomalu zacházelo za obzor. Vítr lehce strkal do houpačky a Elfrieda nepřítomně vešla do pískoviště. Uvedomějíc si ten omyl, zamračila se a couvla. V tom si všimla malého medvídka, který ležel zapomenut na lavičce. Došla pro něj a usadila ho na houpačku, kde ho lehce houpala. Slunce už dalo světu dobrou noc, a Elfrieda si vzpomněla, že by se měla vrátit. Společně s medvídkem cupitala zpátky ke kolu, a rychle pospíchala domů. Jen co otevřela dveře, Ernest jí chytil za ruku a táhl do kuchyně. Na stole ležel slepený dopis. Elfrieda na něj v rychlosti napsala krátký vzkaz a z kuchyně utekla. Pak si vzpomněla na pana medvídka a umyla ho. Knoflíkové očko měl vypárané a vestička byla ošklivě ušpiněná. Elfrieda jí vyhodila, s jistotou, že ušije lepší. Přece pana medvídka nenechá bez oděvu. Když přemýšlela nad střihem nové vestičky, uhodila se rukou do umyvadla a bolestně ucukla. Zamávala s ní, aby jí prokrvila a pak se usmála vlastní nešikovnosti. Nemračila se, protože i když se praštila, pana medvídka neupustila, tudíž se panu medvídkovi nic nestalo a to bylo přeci hlavní. Pak se vrátila za Ernestem do kuchyně, který urychleně típl cigaretu.Elfrieda nenáviděla kouření. Vytáhla papírový blok a začala na něj čmárat jakési nákresy. Po chvíli nespokojeně zakroutila hlavou, papír vytrhla, zmačkala a shodila ze stolu. Podobně pokračovala asi ještě hodinu, když se pak před ní objevil finální nákres. Byli to plány na vestičku. Podle nákresu byla červená, s kapsičkou na prsou, malými knoflíčky a límečkem. Obrázek byl precizně vystínován a každý detail, každá nit jako by vystupovala z papíru. Elfrieda chodila do kroužku mladých návrhářů už přes pět let, a na jejích návrzích to bylo vidět. Ernest zběžně mrkl na papír a pochvalně Elfriedu pohladil po hlavě. Pak vzal kýbl s odpadky a odešel s nimi ven- nesnesl už dál čekání, jestli dopis přečte, nebo ne. Elfrieda v bytě zůstala sama. Pohlédla na dopis, který stále nepřečetla a rozechvěle ho vzala do rukou. Chvíli četla a pak, s návalem vzrušení, spadla ze židle. Jako by nic pokračovala ve čtení a pak, když dospěla k úplnému konci, usmála se. A pak si s opojnou radostí uvědomila, že všechno po čem toužila už má. Tohle přijetí na návrhářskou školu, to jí mohlo změnit život. A tak začala přemýšlet, jak s Ernestem, panem medvídkem a její novou školou bude zápasit, a v touze pojmenovat svou radost ze všeho jedním slovem vzala slovník cizích slov.
Ernest se mezitím zamyšleně vracel zpátky do bytu. Nesměl jí bránit ve štěstí, ačkoliv to přijetí bylo pro něj pohromou. Jak rád by utopil všechny její představy o životě jinde, než s ním. Byla to jeho sestra, to ano, ale on jí miloval jako sestru, a ty její věčné malůvky mu jí mohly ukrást, a to nechtěl dopustit. Jenže, už se jí dál nemohl plést do života, tak proto ten dopis slepil a nechal jí,aby si ho mohla přečíst. A teď ho asi opustí. Jeho malá, němá sestřička ho opustí. Posmutněle vcházel do dveří. V kuchyni mu padl zrak na rozlepenou obálku a uvědomil si, že jeho štěstí už stihlo odejít. Elfrieda seděla ponořená v jakési knize. Když si ho všimla, s úsměvem mu pokynula, aby k ní přišel. Pak položila prst ke slovu, které se jí zalíbilo:famózní.

10 Darling Darling | Web | 17. ledna 2011 v 17:39 | Reagovat

[9]: Moc pěkné. Na jednu stranu chtěl bratr svoji sestřičku pro sebe, ale nechtěl jí bránít ve štěstí. Jak vidíš, tvůj krásný výplod mne nezabil :-) Děkuji za účast v literárním úkolu :-)

11 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | 6. července 2011 v 22:50 | Reagovat

Ještě teď mám radost, že jsi měla radost. Ještě teď :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.